Embodiment (z anglického embody = ztělesnit) znamená být si vědom svého těla, nepoužívat jej pouze jako "taxi" pro mozek. Skrze vědomou práci s tělem se můžeme lépe spojit, se svými emocemi, se sebou samými. Co všechno může člověk dělat pro větší uvědomění svého těla? Vědomá chůze či jiný pohyb, zaměření se na dech, pobyt v přírodě, zpomalení... Zkuste se zhluboka a vědomě nadechnout a vydechnout. Jakou chuť má váš dech? A jakou vahou tlačí právě teď Vaše tělo do židle či podlahy? Techniky embodimentu pomáhají člověku nezapomínat na to, že je člověk z masa a kostí.
Vysoká citlivost (senzibilita smyslového zpracovávání) je vědecky uznávaný termín – na toto téma už vznikla řada studií. Jedná se o charakterový rys, nejde o žádnou poruchu či "vadnost", jen jinakost.
Vysokou citlivostí rozumíme citlivější nervový systém a hlubší kognitivní zpracovávání informací, stimulů a emocí. Tzn. člověk se rychleji dojme, ale i naštve, a také se rychleji přehltí. Vysoce citliví lidé jsou náchylnější k vyhoření, zároveň však často mnohem silněji vnímají umění, jsou kreativní, nápadití, chytří. Mohou být jak introverty, tak extroverty: i v tomto případě pak ale potřebují chvíle mimo společnost druhých, aby se nezahltili.
Křest Olomouc, Olodvorek, autorské čtení doprovázené pantomimou dua MIMo: Jana Ungerová a Václav Dostál; foto Martin Višňa
Závěrečná tvůrčí aktivita na workshopu USEBE; foto Jaroslava Vitteková
Literapie je forma sebezkoumání a reflexe vlastního životního příběhu prostřednictvím práce s textem a výtvarného vyjádření. Proces začíná čtením textů, z nichž si člověk intuitivně vybírá slova nebo úryvky, které s ním rezonují. Tato slova následně vystřihuje, přeskupuje, kombinuje a hledá mezi nimi nové významy. Skrze hravé skládání slov do nových kontextů se otevírá prostor pro introspekci, objevování skrytých souvislostí a nových perspektiv. Tento jazykový experiment pak přechází do vizuální roviny – slova se organicky propojují s obrazem, vytvářejí jedinečnou kompozici, která odráží vnitřní svět autora. Literapie tak spojuje slovesnou a výtvarnou kreativitu a umožňuje hluboký ponor do vlastních emocí, vzpomínek i snů.
Kreativní tanec je jedinečná umělecká a tvůrčí forma pohybu, která klade důraz na svobodný a autentický projev jednotlivce. Nejde pouze o mechanickou nápodobu pohybů či sled choreografií, ale o hluboké propojení s vlastním tělem, jeho přirozenými impulsy a vnitřními prožitky. Tento tanec otevírá prostor pro spontánní vyjádření emocí, myšlenek a nálad skrze pohyb, čímž se stává nejen fyzickou aktivitou, ale i prostředkem sebepoznání a sebevyjádření. Vnímání těla zde neznamená jen jeho vnější dynamiku, ale i naslouchání jemným signálům přicházejícím zevnitř – rytmu dechu, napětí a uvolnění svalů, proudění energie či emočních impulsů. Kreativní tanec tak propojuje vnější pohyb s vnitřním světem a umožňuje člověku prožít jedinečný dialog mezi tělem, myslí a emocemi.
Improvizační zápas OLIVY a kurzisté; foto Petr Palarčík
Improvizace v divadle a hudbě není jen uměleckou disciplínou, ale také mocným nástrojem pro osobní rozvoj, flexibilitu myšlení a posílení sebevědomí. Základem improvizace je otevřenost přítomnému okamžiku, schopnost rychle reagovat na situace, přijímání vlastních chyb a jejich přetváření v nové možnosti.
Divadelní improvizace učí práci s nejistotou a spontánní reakcí na podněty. Klíčovým principem je "Ano, a...", tedy přijímání situace takové, jaká je, a její kreativní rozvíjení. Tento přístup je skvělý i pro každodenní komunikaci – místo automatického odmítání nečekaných výzev se člověk učí přistupovat k nim s hravostí a otevřeností.
Hudební improvizace naopak rozvíjí intuici a schopnost vnímat druhé. Při improvizovaném hraní nebo zpěvu člověk postupně odbourává strach z chyb a učí se důvěřovat svým schopnostem. To posiluje sebevědomí a pomáhá zbavit se vnitřního kritika, který nám brání v přirozeném projevu.
Hudební improvizační kurz; foto Michael Romanovský