„Naprosto výjimečné dílo, naplněné láskou, něhou a realitou. Všechny knihy o tom, jak se postavit zpět na nohy a být odolnější vůči nespravedlnostem, mohu s čistým svědomím vyhodit. Jako celoživotní sběratel pohádek z celého světa říkám, že tato kniha není jen pohádkou – je to pohlazení. V mé knihovně si zaslouží čestné místo.“
Jít za svými sny je špatné. Všichni okolo mě musí být šťastní. Druzí lidé jsou důležitější než já. Poznáváte v tom sebe či své blízké? A nechcete, aby jejich pohádky měly spíš šťastný konec, než ten – velmi špatný?
Tak si klidně po spoustě let zase přečtěte pohádku, čmrkejte do knihy, beze studu se chechtejte nad ilustracemi, trochu se zasněte a klidně i změňte svůj život. V osmi příbězích a jedné zapohádce najdete spoustu rad a cvičení, jak lépe zacházet se sebou samými a proměnit vlastní pohádku v příběh se šťastným koncem.
Jiří Riessler, spisovatel a editor
Daleko předaleko, za devatero horami sebeobviňování, za devatero lesy zavděčování se a za devatero oceány ústupků, rozkládal se ostrov Borneo. Byl unikátní obrovitánským pralesem zapsaným do Guinessovy knihy rekordů. A jak už to tak v deštných lesech bývá, organismy mezi sebou bojovaly o holý život. Prostor na slunci, kousek půdy i vodu, to vše získal jen ten, kdo se o ně nejvíc rval.
Jedné noci, kdy souhvězdí Naivního Laskavce ustupovalo Bílé Gerbeře, vyrašily uprostřed nejhlubší pralesní houštiny dva děložní lístky výjimečné rostliny. Kakaovník ji uviděl jako první, proto si nárokoval post sudičky a pravil: „Do vínku ti dávám krásu a velikost! Budeš nádhernou velikou rostlinou, nejkrásnější, jakou kdy svět spatřil!“
Druhá samozvaná sudička, vznešená Liliana gutensis, přitakala: „Ano, ano, to budeš.“
Z ničeho nic z temného houští zasyčel neoblíbený jedovatý Podražec: „Protože mě nikdo nepozval na tuto oslavu zrození, zaklínám tě, ty bídné zelené sémě! Budeš přítěží všem okolo. Zabereš všechen prostor i živiny, které nám slouží k přežití!“
„Ano, to zabereš,“ špitla Liliana a naoko si posteskla: „Ach ta chudinka. Nikdo ji nebude mít rád.“ Neměla chuť napravovat zlé věštění zahořklé sudičky. Dál už jen zarytě mlčela.
„Ano! Chudinka! To je jméno pro ni! Tolik kytek kvůli ní chcípne!“ zakončil tuto spontánní sešlost pichlavý Akát a každá rostlina si šla po svém. Každá kromě Rostlinky. Byla z prvních dojmů na tomto světě vyděšená. „Nechci nikomu ubližovat, právě naopak!“ říkala si.
Rostlinka Chudinka si všimla květiny jménem Ficusa filutila, která působila vznešeně a moudře. Chudinka elegantní lesní dámu poprosila o radu, jak žít v pralese co nejsprávněji. Jenže Ficusa byla zlá a vychytralá. „Když bude žít ona, nezůstane dost prostoru pro mě,“ pomyslela si a pak se s blahosklonným úsměvem obrátila k Rostlince: „Je to jednoduché, miláčku. Druzí jsou mnohem důležitější a užitečnější, než ty, víš? Uhýbej jim, nestiň, nezavazej, ber si co nejméně živin. Zkus se i pravidelně zastřihávat, jako to dělají domácí rostliny. To zvládneš, jsi skvělá!“ „Ó, děkuji převelice,“ odpověděla potěšená Chudinka.
Chudák Rostlinka neměla nikoho jiného, kdo by jí poradil. Byla samorost. Uvěřila slovům Ficusy a začala se jimi řídit. Stal se z ní nejohleduplnější obyvatel fytosféry. Jejím trvalým postojem byla pokorná úklona se zkroucenými listy, protože to zabíralo nejméně místa. Brzy se po celém pralese začaly šířit zvěsti o naivní Rostlině Chudině. Jednou dala Chudinka gentlemansky prostor Banánovníku, jindy uhynul starý keř a ona nechala místo Orchidejce. Odpírala si vodu a snižovala denní přísun živin na minimum. Dokázala jít za hranice svých rostlinných možností, aby druhým pomohla.
Rostlina se snažila, seč mohla, aby nikomu nezavazela. V pralese však bude vždycky někdo někomu zavazet. Ačkoli se tedy Chudinka umenšovala, co jí síly stačily, sužovaly ji neustálé výčitky svědomí, že něco dělá špatně...