Velmi špatné pohádky: Začátek našeho příběhu si nevybíráme. Konec můžeme.

V životě se zlomové okamžiky vždycky nestanou dramaticky; někdy se připlíží potichu a nenápadně: Jeden úkol navíc. Jedno „jasně, zařídím“. Jedno další „nechci zklamat“. Jedna drobnost, která překlopí tvoje misky vah. Marta Sýkorová, autorka Velmi špatných pohádek, to zná z první ruky. Dlouho se přizpůsobovala okolí, chtěla mu vyhovět a tlačila na výkon, až se jí život začal drolit pod rukama. Rozhodla se s tím vyrovnat po svém. A nezůstala jen u toho; prostřednictvím svých Velmi špatných pohádek se snaží pomáhat i dalším lidem.

“Velmi špatné pohádky vznikly v době, kdy jsem se snažila hodně lidem okolo sebe vyhovět, zavděčit se, a urputně a usilovně využít všech svých talentů, které mi byly svěřeny. Nedokázala jsem říct NE téměř ničemu, co “šlo kolem” mne. Došlo to až do bodu, kdy jsem nezvládla udělat bakalářské státnice, musela jsem hned na úřad práce, začala jsem pracovat se seniory jako pečovatelka a setkávala jsem se tak i více s tématem smrti.”

Marty jsme se zeptali na to, jak Velmi špatné pohádky vznikaly – od nápadu až po realizaci a Martinu účast v inkubačním programu Social Impact Award 2025, ve které získala cenu veřejnosti.

Terapeutické pohádky

Koncept Velmi špatných pohádek stojí na principu terapeutických pohádek. Podobně jako u pohádek pro děti se skrze příběhy čtenáři učí o okolním světě a hlavně sami o sobě. Forma jim dovolí podívat se na to, co se děje jim / s nimi bez toho, aniž by mluvili přímo o sobě. To odosobnění jim paradoxně pomůže lépe se v postavě poznat a přijmout svou realitu. Místo studu díky tomuto podání přijde spíš “aha moment” – aha, taky to takto mám, aha, možná to řeší víc lidí a dá se s tím vypořádat i jinak.

Velmi špatné pohádky předkládají dva konce – dobrý a špatný. Tím ukazují čtenářům následky jejich vlastní volby a dávají jim vědomí o možnosti rozhodnout o vlastním osudu; sami si vybíráme, jak náš příběh končí a máme za něj zodpovědnost také my sami. Marta navíc na příběhy navazuje otázkami k zamyšlení a praktickými tipy pro práci s tělem, aby čtenáři nezůstali jen u teorie, ale mohli řešení přenést do reality běžného dne.

Marta k tématu přistupuje s velkým respektem; Příběhy konzultovala s několika psychoterapeuty a její ambicí není nahrazovat terapii ale naopak ji spojovat se silou umění.

“Zažila jsem „aha“ momenty z jediné knihy, filmu či divadelního představení, které pro mě byly transformační, silnější než týdny terapie. A při pohledu na expresivní terapii se ptám: kdy je to, co z člověka vyvěrá, výsledkem terapeutického procesu a kdy už uměleckým dílem? Nepřelévají se ty světy přirozeně jeden do druhého? Stejně jako se medicína vrací k celostnosti a psychoterapie k tělu i spiritualitě, snažím se spojit sílu umění s bezpečným rámcem, v němž lze zažít přijetí a získat nástroje ke změně vzorců, které nám neslouží.”

Jaká témata Velmi špatné pohádky otevírají?

“V podstatě to [Velmi špatné pohádky] můžeme vnímat jako takovou nenásilnou formu otevírání různých témat, které si člověk, převážně vysoce citlivý, řeší. Terapeutický přesah knihy není jen v samotných pohádkách, ale také v následných “cvičeních” a tipech, jak sám se sebou pracovat.”

Marta to pojmenovává jako nejistotu talentovaných lidí, pocit vnitřní nedostatečnosti, strach žít vlastní potenciál a nastavování hranic. Potkává ve své praxi spoustu schopných lidí, kteří si paradoxně věří nejméně. Je to uvědomění si, že žijeme v kultuře, která odměňuje přizpůsobení, výkon a tiché přetížení. Která produkuje lidi, kteří se neumí opřít o vlastní hodnotu. Čtenáři na nich oceňují hravost ale i drsnost dvou konců. Spousta z nich se v příbězích najde a chce ve svém životě něco změnit.

“Jeden z hlavních záměrů Velmi špatných pohádek je, aby čtenáři přicházeli o iluze, např. že se o ně druzí postarají, když budou velmi hodní, že se jich vždycky někdo zastane a nebo že to, o čem sní, jim při dostatečné poslušnosti a pokoře spadne do klína.”

Marta tato témata otevírá kromě knižní formy také na workshopech a koučování. Jejich účastnice (jsou to převážně ženy) mluví o tom, že jim tento zážitek pomohl navrátit se k sobě, k tělu, k prioritám a snům, které odložily.

“Často je onen čas na workshopu časem zastavení se, načerpání, povzbuzení až uzdravení. Jedna šedesátiletá žena odjížděla z víkendového kurzu s tím, že konečně ve svém věku přijala svoje jméno.”

Článek byl převzat z blogu ImpactHubu: https://impacthub.cz/blog/velmi-spatne-pohadky-zacatek-naseho-pribehu-si-nevybirame-konec-muzeme/